Rozlučky: DONE

Rozlučky jsou kompletní, víc už sem se snad ani loučit nemohla.

Škoda že se obě dvě tak povedly. Kdyby se nepovedly, tak bych si řekla, že je dobře že konečně vypadnu z tý trapný Prahy, ale ono ne.

Trochu smutný bylo, že vždycky když sem si na tý rozlučce vzpomněla, že vlastně odjíždim a když pak došlo na reálný loučení i s objímačkama, tak se mi fakt chtělo brečet (a človek si na svoji vlastní rozlučce celkem často vzpomene, že vlastně odjíždí..). Byla jsem taková cíťa vždycky?
A když mi lidi přinesli tolik dárečků, který sem fakt nečekala (teda od TAT jo, protože to Pepa tak trochu prokec :D), to sem si je musela rozbalovat ve vedlejšim pokoji abych netrapčila se slzičkama přede všema.


Byla jsem hrozně ráda, že přišlo tolik lidí, klasická Bertramka akce a dokonce i bez větších průšvihů (ok, tak si sem rovnou napíšu jedinej průšvih večera, kterym bylo propálený lino, za který jsem mohla já "Ruka se dá zachránit, ale koberec ne"). Ráno bylo trochu náročnější. Pro mě psychicky, pro ostatní, co u nás spali asi spíš fyzicky (přeci jen spát na jednom gauči ve třech, když ty zbylý dva jsou Dan a Socha je trochu vyčerpávající). Ale zvládlo se to.

Odjela jsem domů, loučení s babičkou a dědou, spánek na posilněnou a intenzivní balení. Fakt nevim jak to dělaj lidi, který nejedou autem. Proč mám tolik věcí??? Ale prostě to nešlo jinak. No popravdě lyže, helma, přeskáče, oteplováky a lyžařská bunda trochu místa zaberou, tak asi proto. A navíc když se jelo tim autem, tak sem si brala i takový zbytečnosti jako třeba kolo nebo ukulele.

Tohle prohlašuju za svůj odjížděcí song, protože si ho pořád zpívám a děkuji Pétě a Janče za nejlepší jamování u nás v pokoji <3

Děkuju všem za hroznou podporu, co mi všichní píšete, za přání a neustálý ujišťování, že to bude dobrý a děkuju za všechny ty super dojemný a praktický dárečky (který mám samozřejmě s sebou) a jestli to vaše plánování výletů myslíte vážně, tak jen zkušenost z dneška: Roudnice -Innsbruck 7 hodin s jednou kolonou za Mnichovem a dvěma přestávkama na čůrání.

A aktualita: Ještě nejsem v Innsbrucku, jsem asi 12 km vedle v nějaký vesnici, kam mamka s Péťou jeli na podzimní dovču. Peklo začíná až v neděli odpo. Stay in touch.