čtvrtek 28. září 2017

Rozlučky: DONE

Rozlučky jsou kompletní, víc už sem se snad ani loučit nemohla.

Škoda že se obě dvě tak povedly. Kdyby se nepovedly, tak bych si řekla, že je dobře že konečně vypadnu z tý trapný Prahy, ale ono ne.

Trochu smutný bylo, že vždycky když sem si na tý rozlučce vzpomněla, že vlastně odjíždim a když pak došlo na reálný loučení i s objímačkama, tak se mi fakt chtělo brečet (a človek si na svoji vlastní rozlučce celkem často vzpomene, že vlastně odjíždí..). Byla jsem taková cíťa vždycky?
A když mi lidi přinesli tolik dárečků, který sem fakt nečekala (teda od TAT jo, protože to Pepa tak trochu prokec :D), to sem si je musela rozbalovat ve vedlejšim pokoji abych netrapčila se slzičkama přede všema.

neděle 10. září 2017

Hallo!

Horší název blogu mě nenapad, ale tak aspoň mám nějakou tradici.
Taky by se mohl jmenovat "out-of-prague.blog.cz" hahaha, kdo si pametá? 

#ÚVODNÍ ČLÁNEK

Proč Innsbruck?
Proč vlastně erasmus?

Protože jsem vždycky věděla, že chci jet na erasmus, jen se mi nikdy moc nechtělo. A teď už mi zas tolik času nezbývalo a tak jsem to zkusila. Prostě jsem se překonala a tu přihlášku (a všechny ostatní píčovinky co byly třeba) podala.
Vlastně to celý záviselo na jednom večeru (těsně před deadlinem odevzdávání přihlášek), kdy jsem si řekla, jestli teda ten motivační dopis psát mám nebo ne. A moje motivace v tu chvíli byla asi tak 0,2 (nevim jaký jednotky). Ale i tak jsem ten dopis napsala (jak asi moh vypadat motivační dopis, když člověk nemá žádnou motivaci?) a další den ráno odevzdala.

A pak šla na pohovor. Kde seděla německá komise, protože jedu do německý oblasti a já byla schopná říct akorát "Guten Tag" a pak "já myslela že to bude v angličtině". Aha ok, tak to bude v angličtině. A když jsem odpověděla na otázku jaká řeka protéká Innsbruckem -Inn(správně) a proč chci do Rakouska, kde se studuje v angličtině -abych se naučila oba jazyky (špatně, my nejsme žádná jazykovka slečno!), tak nebylo úplně jasný jestli mě vezmou. Vzali. Jupí. Nebo nejupí?

Mám to tak napůl. Jsou chvíle kdy se fakt těším. Jsou chvíle kdy se mi fakt z mojí vyhřátý měkoučký komfortní zóny nechce. Ale na tom jestli se mi chce nebo nechce už nezáleží.

A prý je vlastně dobře, když se člověk netěší.
Na druhou stranu já se nikdy na nic netěšim, a většino to všechno vyjde, takžee?

Innsbruck analog